Listopad 2017

A ta to vi

Čtvrtek v 4:48 | Mini
Asi ne. Asi bude potřeba to propagovat. Fuj to jsem se lekl. Jsou docela milí a vtipní. Já potřebuji upravit text. "Vy jste tady už strašil, že?"
"Ano. Jsem, ale ještě jsem tady nikdy nebyl, proto vám volám. Kdy mám přijít?"
"Zítra ve dvě. Může být?"
"Na druhou to nestihnu. To mám být v Praze."
"Tak kdy chcete přijít pane Strašil?"
"Vlastně nikdy. Budu vám volat."
"Jak si představujete. Můžeme podepsat smlouvu?"
"Víte kde je černý most? Tak tam budu."
Co říkáte?
"To byl ňáký sociál, to neřeš!"
"Jenomže mě ten pán zajímá." Dovolte abych se představila Ivana Trampová, sociální pracovnice a ten pán potřebuje pomoc. Jenže už nikdy jsem ho neviděla. Teď jezdím pravidelně do Prahy, ale nemám štěstí. Jednou jsme se potkali. Podepsal smlouvu a odešel. Potom mi volal jak si to představuje. Měl skvělé plány až se styděl o nich mluvit. "Jenže nemám štěstí!" To řekl doslova

Už jste to někdy viděli?

Čtvrtek v 4:32 | Mini
První počítače. Pomáhali především armádě

Musíte se vrátit na základnu

15. listopadu 2017 v 4:31 | Mini
Viděl jsem na něm, jak to s ním cvičilo. "Vracíme se." Tyhle lety jsme už přece zvládli, tak nechápu proč? "Technická závada na vašem počítači. Potřebujete vyměnit jeden blog!"
Tak toho si opravdu všimnuli pozdě. "Já vím."
"To je celý?" Co mi k tomu řeknete?"
Zlobilo to pořád. Už na 512.
"V hlášení máte. Nejsou vidět hvězdy a taky nebyli?"
"Nebyli."
"Jste o tom přesvědčený?"
"Ano. Jsem o tom přesvědčený. Je tam veliká oblačnost."
"Píšete dál. Mlha cituji."
Věděl, že to bude nepříjemný rozhovor, ale tohle si nemyslel. Jak jen to může vysvětlit. Jako ve škole.
"Oblačnost, nebo mlha, to je jedno." Počkal si až mu to řekne.
"Vyměníme vám panel a poletíte na 612. Teď běžte domů!"
Vypálený drátky, popraskaný magnety.
To bude něco pro mechaniky. Tohle se už dávno nedělá! "Kde to vzali? Proboha!" "Jak to vypadá s opravami?"
"Musíme to celý předělat. Počítám tak týden."
Kapitán zatím čekal doma u okna. "To je nepříjemné. Vyřídím mu to."
"Máš jít na základnu."
Teď budou chtít vědět kdo všechno má přístup k počítači. Už aby to bylo. Jinak zblázním. Znáte cokkies? Už tenkrát věděli jak jsou důležité, ale jak to udělat? Další informace je zavádějící!
"Vaše žena upekla koláč!" Řekl operátor. "To je v pořádku. Ať peče." Řekl kapitán. Tohle je příklad po domácku vyrobené bomby.
"Řekněte mi víc!" Už jsem slyšel, že se toho chytli média a to je průser!
"Kapitáne můžete letět!"
Konečně ve vesmíru! Nebudu to napodobovat jak si myslíte! "Jednou jsem kapitán a tak mě budete poslouchat." Dostal jsem spoustu rad jak se chovat, ale tady nechci žádné amatéry! Posádko připraveni? "Ano. Kapitáne!"
"Letíme na planetu 6Z12!"

To je taková blbost!

14. listopadu 2017 v 14:36 | Mini
Zeptejte se která a oni vám řeknou zítra.

Hodiny letí do vesmíru

14. listopadu 2017 v 7:06 | Mini
Ještě to zvládnu zastavit. "Myslíte?"
"Myslím." Letím s nima, tak proč bych to nestopnul? "Jak daleko je fáze?"
"Dva měsíce."
"Musíme se na to připravit."
Planeta 612
"Zavolejte si domů, protože teď to nebude možný!"
Zatím na Zemi. "To jsem tušil, že něco takovýho řekne. Dělám tady operátora už dva roky. Vždycky je to stejný!"
"Nemáme spojení!" Transportér, tak jsme tomu říkali překonal rychlost světla. Dál je jenom nekonečná rychlost, to bude trvat asi dva měsíce a potom se ozve jako obvykle. Volám domů. "Co se děje?" Žena chce znát úplně všechno. "Právě se transportovali za rychlost světla. To bude trvat asi dva měsíce."
"Přijďte ke mě domů!"
Tak jsem šel. Bude asi něco potřebovat.
"Věříte v boha?"
"Něco o tom vím, ale nevěřím."
"Tak to děláte chybu."
Nemůžu si jí dovolit. Má práce to nezakazuje, ale co by to mohlo být? Věříte, že nevím co to je?
"Mám tady koláče! Dáte si?"
Takový dělá jenom ona. "Dám. Rád."
Já vám povím. Nedělal bych to ani za milion. A proč? Ještě se to nikomu nepodařilo. Uklidnila mě. Teprve teď jsem si všiml jaký má oči.
"Vy to dělat nemusíte." Bylo to tak okouzlující, ten hlas. Kousnul jsem si do koláče.
"Ořechový."
"Ano. Takový má chuť."
"Teda. Už abych byl doma."
"Nespěchej! Sem tady tak sama."
Co bylo dál? Dal jsem si další.
"Uvařím vám čaj."
"Proč nemáte děti?"
"Poznali jsme se už hodně pozdě, to Aleš už byl první důstojník, pořád někam lítal a já jsem chtěla mít děti a potom to přišlo. Jmenovali ho kapitánem a už se nevidíme vůbec. Pořád čekám, že se něco změní, ale ono se nemění nic."
"To vám věřím."
"Můžete pro mě něco udělat? Vyřiďte mu že na něho čekám!"
"To teď není možný!"
"A kdy teda příjde?"
"To nevím. Tohle bude asi poslední. Můžu mu vzkázat, že jsem u vás byl."
"Radši ne. On je strašně žárlivý!"
"Tak to se určitě vrátí! Řeknu mu, že jste napekla koláče!"
Ano. Udělám to tak. Řeknu mu že napekla koláče. Cestou domů jsem se zastavil u trafiky. Tam se slečna ptala, jestli něco nevím. "Nevím." V novinách psali o 17.listopadu. Koupil jsem si je a zaplatil "Nashledanou."

Neděle na planetě 512

14. listopadu 2017 v 5:09 | Mini
Posádka raketoplánu už byla trochu nervózní. Nešlo opravit startovací zařízení a počítači stále útočili. Tak jsme jim říkali. Měli nám pomáhat. Jestli tohle byla pomoc nevím, ale všichni už chtěli být doma. Doma ve vesmíru. Přišla zpráva. "Můžete to zkusit." a zároveň s ní přišla snad největší vlna útoku. "Musí přijít sem." Já bych něco pustil a ho by to zabilo! Ohlásili se sirény. "Stejně je mrtvej!" Ale naděje tady je. Počítače hlásili že je všechno v pořádku. Tenkrát bylo taky všechno v pořádku! Ne. Musí přijít sem, jinak neletíme! Rozhodnul jsem se čekat, to bude nejhorší den mého života, ale podruhý už stejnou chybu neudělám. Vlastně byla tady možnost poslat ven důstojníka aby zjistil co se děje. Měli jsme tady za úkol zjistit, jestli je planeta obydlená, jenomže známe to. Počítače jasně mluvili o atmosféře a o kyslíku. Tak proč to nejde nastartovat? Když tady je kyslík? Přece až na malé odchylky vypadala stejně jako Země, byla menší a nebyla ani tak daleko. Co to je 6000 světelných let. To může být i 5999 a tady bych radši nespekuloval. "Nejsou vidět hvězdy!" Hlásí počítač. Tady není vidět nic! Důstojník říká, že počítače se zbláznili. "Co mám napsat do hlášení?" "Nejsou vidět hvězdy." Byl klid. Takovej divnej klid. Čekali jsme na mechaniky. Byli dva. Důstojníci byli taky dva. Právě odešel jeden a jeden přišel. Mechanici byli oba venku a opravovali přívod paliva. Bylo nás šest. Ještě s námi letěla Anna. Ta měla za úkol zásobovat posádku jídlem. Nechal jsem si jí zavolat. Když přišla zeptala se "Všechno v pořádku? Jak dlouho tady ještě budeme?" "Máme poruchu a počítač hlásí všechno OK." "A není to třeba počítač?" "O tom jsem taky přemýšlel, ale není. Něco nás tady drží!" "Už jste posílali zprávu?" "Ano." "A? Odpověděli?" "Zatím ne." Přišel druhý důstojník "Anno. Něco bych si dal." Anna odešla. Přinesla mé oblíbené ořechové šneky. Tak jsem tomu říkal, protože jsem takové jedl doma.
"Máme zprávu ze Země?" Důstojník přeletěl čísla na počítači "Ano." "Co mechanici už se vrátili?" "Ne." Bylo mi jasný, že nemůžu čekat. Co to teda bylo? "Přečtěte mi tu zprávu." Zatím co důstojník četl já jsem uvažoval. Jsme tady skutečně sami? Kousnul jsem do buchty. Tak tomu říkáme. Jídlo, který chutnalo jako ořechové šneky z mého mládí. Druhý důstojník stál v pozoru. Sednul jsem si. "Pohov. Zavolejte mechaniky kolik potřebují ještě času." "Nefunguje spojení." "Ale zprávy nám chodí ano?" "Ano." Anna věděla kam mířím. "Musíte je najít!" Chyba je, že tady nic není! Žádné tlačítko, kterým bych mohl vyzkoušet start. Vlastně by to ani nešlo. To už vím. Chce to praxi. Nejdříve zachráníme planetu a potom jí zničíme, tak tak jsem to pochopil. Nejdříve chtěla abych to pochopil a teď mi říká že jste ubožáci!
Přišel mechanik. "Už je to opravený! Byla to závada na přívodu paliva."
"Konečně. Můžeme startovat."
Vzlétli jsme do vesmíru. Příští zastávka je planeta 612. Vesmír je tak malý! To už ale byla úloha pro druhého důstojníka. "Kam to bude kapitáne?" "Planeta 612."